O knize: 1994 / Jsou lidé, kteří mají smůlu ve všem od narození až do smrti. Takový člověk chodí pozdě v noci celým městem, protože já měl jednu sekundu zpoždění na poslední autobus. Jen na jednu vteřinu. A opozdil se, protože si na návštěvě zapomněl sirky a chystal se pro ně vrátit, ale styděl se ho zase rušit a mezitím autobus... Takoví lidé nikdy nemají peníze na taxík, ale náš líný, arogantní noční taxikáři vždy zpomalí vedle poraženého, ​​který má hotovost, a ptají se: "Spoore, nejdeš do Okhty?" A jde přesně do Okhty, ale odpovídá: "Ne, do Petrogradské." "Dobře," říká řidič "Posaď se, svezu tě." "Děkuji, chci se jít projít," zamumlá poražený. "V takovém dešti se zblázníš?!" A tak se poražený toulá úplně sám nočními ulicemi v dešti a stále chce pochopit, co je kořenem jeho smůly, a chce kouřit víc a víc? , ale nemá žádné zápasy. A tak čeká, až ho přicházející kolemjdoucí požádá o světlo. Konečně se objeví přicházející osoba. Světlo cigarety je viditelné z dálky. Poražený vytáhne cigaretu, odkroutí ji a už očekává kouř v krku. A najednou vidí, že kolemjdoucí hodí cigaretu přímo do louže. "Nic," myslí si poražený. Faktem ale je, že kolemjdoucí žádné sirky nemá. Ve skutečnosti vytáhne krabičku, trvá mu dlouho, než vytáhne zápalku za zápalkou, ale všechny, až do té poslední, jsou spálené. A déšť je stále silnější. A končí to tím, že kolemjdoucí najednou zařve: „Sakra, kvůli tobě jsem zmokl, jako... jako... Vezmi krabici a jdi do...“ A poražený mechanicky vezme prázdnou krabici a jde do!…